Příběh kouče

Od dětství jsem se věnoval sportu. Fascinoval mě fotbal. Obdivoval jsem na něm to, jaký je to fenomén, jaké přináší emoce, i to, jaké přináší možnosti. Miloval jsem ten pocit, když jsem ho mohl hrát. A musel jsem si svůj oblíbený sport tvrdě vydobýt a obhájit. Doma totiž pro mou vášeň nebylo vůbec žádné pochopení. Došlo to tak daleko, že jsem si musel schovávat u kamarádů kopačky a chodil jsem hrát tajně, aby o tom doma nevěděli. A byl jsem vždy potrestaný za to, když se na to přišlo.

Byla to pro mě první velká životní škola. Naučilo mě to stát si za svým a obhájit si přes odpor nejbližšího okolí to, co mám rád a co si chci ve svém životě nechat. Postupně jsem však začal mít čím dál větší zdravotní problémy, které vyvrcholily v sedmnácti letech. Po jednom z dalších zranění mi postupně začaly ochrnovat nohy a skončilo to tím, že jsem zůstal několik měsíců v určitých chvílích úplně nehybný. Poprvé se tenkrát ozvala Bechtěrevova choroba a její nástup byl tak prudký, že mě prakticky paralyzovala. Zhroutil se mi celý svět. Věděl jsem, že už svůj milovaný sport nikdy hrát nebudu. Nakonec jsem ho nějakou dobu ještě hrál. Na nižších úrovních.

Život ale neukazuje jen tu odvrácenou stranu, ale přináší i možnosti. Rozhodl jsem se nefňukat nad rozlitým mlékem a začal jsem svůj oblíbený sport studovat z druhé strany. Stal se ze mě fotbalový trenér. Tady také začíná má cesta, která mě nasměrovala až ke koučinku a jeho principům.

Byl jsem velmi autokratický typ trenéra. Byl jsem trenér, který šel přes „mrtvoly“, byl jsem despota. Stával se ze mě během mé trenérské kariéry a při prvních náznacích úspěchů trenér, jehož pravda byla ta jediná. Každý jiný pohled nebo názor na fotbal jsem absolutně odmítal. Celou mou trenérskou kariérou se táhla jako červená nit má neochota naslouchat a celé mé působení ve fotbale se neslo ve znamení mého ega a jeho uspokojování. Myslím, že jsem hodně lidem a hodně mladým hráčům pomohl, ale stejně tak jsem některým lidem při své cestě za úspěchem ublížil.

Měl jsem ale svůj sen. Měl jsem svůj cíl. A nikdy jsem se jím netajil. I když jsem trénoval kluky na Tempu, na Libuši nebo na Motorletu, vždy jsem se vyjadřoval tak, že budu trénovat 1. ligu. I když si mé okolí ťukalo na hlavu, nikdy jsem o tom ani na okamžik nezapochyboval. A šel jsem za svým snem. Vypadal totálně nerealisticky. Nikdy jsem profesionální soutěž nehrál a nebylo nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se mi můj sen měl splnit. Přesto jsem ho nikdy neopustil.

Pracoval jsem tvrdě, studoval, obětoval jsem tomu opravdu hodně času, úsilí i peněz. A můj sen se najednou zhmotnil. Stal se skutečností. Jednoho dne se to stalo a já nakráčel na své první ligové utkání. Nakonec jich není málo na to, z jakých poměrů jsem vyšel, a na to, že jsem začal od úplné píky, úplně odspoda. Své negativní a agresivní myšlení jsem si ale bral stále s sebou. Nakonec se to stalo podruhé.

Při svém angažmá ve své rodné Opavě se stará noční můra ozvala podruhé a já znovu na pár týdnů ochrnul. Tentokrát od krku dolů a najednou jsem se znehybněný a upoutaný na lůžko vrátil o dvacet tři let zpátky. Myslel jsem, že je to tentokrát můj konec a že už podruhé vstát nedokážu.

Měl jsem ale čas a víc životních zkušeností na to, abych se nad svým životem zamyslel. Abych se v té nemocnici zastavil, přestal brečet nad tím, jak je ten život krutý, a abych si přestal dávat ty stupidní otázky typu: „Proč se to děje zrovna mně.“ V této kritické chvíli jsem si položil otázku, komu vlastně budu chybět, když z té postele nevstanu. Jak se k lidem chovám a co jim vlastně dávám. Napadlo mě tam v noci, v tom nemocničním pokoji, když jsem nemohl ani pohnout rukou, že všechno je o tom, jak smýšlím. O tom, jak se k životu a k tomu, co se v něm děje, stavím.

Uvědomil jsem si, že je vše v životě jen o hlavě a o způsobu myšlení. A našel jsem tam konečně pokoru, kterou jsem potřeboval k tomu, abych pochopil, jak osudový význam má mé angažmá v Opavě, jaký význam má to, co se mi opět stalo, a co mi to vlastně naznačuje. A tam jsem také pochopil, proč mi osud poslal do cesty Michala Kosmála, trenéra brankářů v mém týmu. Člověka s otevřeným srdcem a hlavně s čistým, nezaujatým a nehodnotícím pohledem na svět.

Myslím, že život vám dá několik příležitostí vzít si něco a poučit se od lidí, které vám pošle do cesty, ale často se stává, že na to setkání nejsme připraveni. Nevnímáme ty signály a necháme takového člověka projít a odejít ze svého života, aniž bychom pochopili, že jsme se vzdali právě setkání se svým osudovým člověkem. Mně toto setkání společně s další tvrdou životní lekcí změnilo život.

První koučovací principy a náznaky koučinku jsem postřehl u Michala Kosmála a začal jsem nad nimi hodně přemýšlet. Začal jsem číst knihy, které mi dělaly dobře a pomáhaly mi v mém novém pohledu na svět. Byly to hlavně knihy od Dana Millmana. Přečetl jsem si knihu od Timothy Gallweye „The Inner Game of Stress“ a najednou jsem hodně věcí pochopil.

Přestože jsem pracoval v té době v ligovém klubu s velkým jménem, začal jsem si uvědomovat, že mě tam ta práce vlastně nenaplňuje. Začal jsem mít pochybnosti o smysluplnosti své práce. Více jsem se v té době ponořil do studování lidské psychiky a způsobu uvažování. Začal jsem více studovat koučink a hlubší zájem o něj mě přivedl až do Koučink Centra a k absolvování kurzu Akreditovaný profesionální kouč. To byl další zlomový okamžik. Protože i kdybych se neměl koučinkem nikdy živit, změnil mi pohled na spoustu věcí v mém životě a minimálně to byla asi má nejlepší životní investice.

Nastala doba, kdy se na spoustu věcí dívám jinak. Život a jeho lekce mě naučily. A ocitl jsem se na rozcestí. Co mi dává má práce? Jaký má smysl? Jaký má význam pro ostatní a pro mě? Teď, když vidím, jaký mají lidé v sobě obrovský potenciál, a když teď vím, jak ho objevit, když jsem si ověřil, jaký význam má opravdu na sobě pracovat a jak se vyplatí do svého osobnostního rozvoje investovat, začínám mít pocit, že má mnohem větší význam pracovat a pomáhat lidem, kteří o to opravdu stojí.

Využít své více než dvacetileté zkušenosti společně s novou dovedností koučinku k pomoci lidem, pro které je život výzvou, lidem, kteří chtějí ve svém životě něco změnit, lidem, kteří na sobě chtějí pracovat a objevovat v sobě svůj potenciál. Těším se na práci s lidmi, kteří se jen nevymlouvají, ale mají ochotu na sobě pracovat a zvládnout své sportovní, pracovní i soukromé výzvy využitím svých vlastních schopností a pozitivním přístupem.

Už mě nebaví vyhledávat a pracovat s lidmi, kteří si myslí, že nemají život ve vlastních rukou, a kteří si na všechno stěžují a hledají na své neúspěchy viníky a výmluvy. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá výmluvy.

Dnes jsem zdravý. Občas se nemoc trochu ozve. Jen mě tak ťukne. A když to zabolí, tak se zastavím, a hned si položím pár otázek. „Nad čím přemýšlíš?“ „Jsou tvoje myšlenky pozitivní nebo negativní?“ „Co dělá právě teď tvoje ego?“ Zodpovím si tyto a ještě pár dalších otázek, usměju se a soustředím se po zbytek dne na to, abych byl prospěšný a abych někomu pomohl. Bolest totiž okamžitě odejde.

A trénuji dál. Tedy dokud v tom budu spatřovat smysl života a pokud budu spatřovat smysl v tom, co dělám. Ale určitě vím, že budu koučovat. Protože je to skvělé, protože to funguje, protože to hrozně moc pomáhá. Protože je to lidské. Protože to rozvíjí potenciál a je skvělé být u toho, když se to v člověku rodí. Protože mě to naplňuje a pomáhá mi to v mém soukromém životě. Cítím se tak výborně. A jestli vedle toho uspěje i má práce trenéra? To se ještě uvidí.